MŠE ZA ZESNULĚ

Někdy se vracím k lidským zvykům;

je třeba dát daň i kostelníkům.

V podstatě mše není tělo jen s krví,

je v ní i chléb, který pátery živí.

Svíčky ti odměří, modlitbu skoupě,

klečíš tam, vypadáš před Bohem hloupě.

Na stěnách svatí neteční,

kněz místo v roucho smuteční,

jak při mši za mrtvé se sluší,

oděl se v červeň, jež tě ruší.

A z krovek mohutných těch zad

i z hlasu bez ozvěny citu

na tebe přímo čiší chlad.

Jdeš za paprskem, jenž se chví tu

na holých stěnách, lavic koutech,

a duše tvoje úpí v poutech,

jak vlekly by ji na mučení.

Vše je v tom spíš než k mrtvým úcta,

než tiché k Bohu přiblížení.

Cos šeptají tvá schladlá ústa

v odpověď na to, co zde není,

a cítíš, tam, kde slunce září,

že před Bohem je místo tvoje,

a pod tou klenbou, na oltáři,

že k němu hrozně daleko je.