Mstitel.

Krajem černá bouř se nese,

drti sad a chýžkou třese,

opírá se o závory,

dobývá se do komory.

Na komoře bledých lící

muž se modlí při hromnici,

s krbu, kotouč po kotouči,

dým se valí smolné louči.

V tom kdos venku v okno buší,

div to muže neohluší;

vzteklice snad kolem kvačí,

muž ke krbu blíž se tlačí.

Dvanáct bije – z venku rána:

„Otevř! chvíle vypršána...

sic vyvrátím okenici!

Mám ti věru mnoho říci...“

Muž se nehne, neotočí,

tuhne tělem, v sloup má oči,

a ten venku, divně smělý,

marné čeká, marně velí.

Buch, buch, buch! Vnitř okno létlo,

vítr zavál, splálo světlo,

s krbu rudá svití záře

do zsinalé v okně tváře.

Oči vpadlé, líce zvadlé,

vlasy v čele jsou, rty schladlé...

a to hrdlo a tu šíji

temně rudé pruhy kryjí.

Na kraj okna znovu rána:

„Znáš mě?“ „Ne! Pro Krista Pána! –“

„Nuž, jsem ten, jenž v lesním svahu

tebou zardoušen byl, vrahu!

Znáš tu noc? as taká byla,

když mě ruka uchopila,

jež teď strachem v bouřném děse

při hromnici křižuje se!

Nechal jsi mne ležet v dáli,

supi ňadro uklovali,

vlci uhlodali hnáty,

a ty’s posud bez odplaty!

Nuž, učiním brzy dosti,

ty’s jak činil bez milosti,

až se nářek bouře stiší,

už tvá ústa nezadýší.

Věz, co člověk tká a kuje,

v splátku se mu opakuje,

hleď, mně dneškem vyšší síla

tebe ztrestat dovolila.

Dlouho bloudím, všude tluku,

teď jsem tady, dej mi ruku,

otevři mi rychle dveře;

k duchům zase musím v šeře!“

Muž se nehne, neotočí,

tuhne tělem, v sloup má oči...

mrtvý páčí dveře rázem –

živý v chýši padá na zem.

V tom i chýši v rum a klestí

boří bouře divou pěstí,

a když z rána lidé vstali,

modlili se, křižovali.

Podál, až se vlasy ježí,

pod povály mrtvý leží,

a to hrdlo a tu šíji

čerstvé, rudé pruhy kryjí.