Mučedníci

Za hrobového ticha hustých davů,

jež dusí vzlyk, co slza kane s lící,

se vracíte k nám, svatí mučedníci,

již pro svůj národ šli jste na popravu.

Zní truchlý zpěv a tlumený zvuk bubnů,

a vlahým vzduchem, jak již bývá v dubnu,

na lafetách děl, jež se v boji chvěla,

ta vaše vezou potupená těla

katovou rukou! Trup váš dávno ztuhlý,

již rozpadá se... Ale květy, z hloží

a trnů věnce, mučedníci boží,

vám s naší vlajkou kryjí prosté truhly.

Vás přeběhlíky, sběhy, podlé zrádce

v tyrana očích, ale věrné syny

národa svého, svojí domoviny

si vezem z dáli, byste spali sladce

v té zemi, pro niž bili jste se, mřeli;

vás bojovníky, kteří věděli jste,

do tyranových rukou padnete-li,

že budete se houpat na oprátce,

a přec jste šli v té veliké a čisté

své lásce k vlasti, zahodili zbraně,

jež tyran vtisk vám, jenž nás věky šlapal,

a proti němu na druhé jste straně

šli bít se, v duších nadšení a zápal.

A jati pak, jste mužně umírali,

vzdor na svých rtech a v srdci spásy tuchu,

dech svobody již ve vlahém jste vzduchu

cítili vanout... Dnes již volný národ

vás pozdravuje, vítá domů z dáli,

a jarní van co celým světem duje,

zas do své půdy si vás přesazuje,

květ nejkrásnější, do svobodné země

si se slzou vás klade, vzácné sémě,

v němž dřímá jistě nové síly zárod.

Vy mrtví jste, a přece navždy živí.

Nad hrobem vaším častokráte stane

vnuk ještě pozdní s obnaženou hlavou

a v zmatku pozná cestu svoji pravou,

nechť po ní vichr ve tvář bije divý.

O vaší lásce, smrti požehnané

pět budou pěvci ještě příštích věků

své hymny nadšené a epopeje.

V té knize, kam své národ píše děje,

plát budou vaše činy, smělost reků,

a legenda, jež ráda sobě sedne

u krbu v zimě, kolem mláď i stáří,

vás opřádat svou bude svatozáří,

a bude radost zřít, jak pýchou zvedne

se dětí hruď a v očích zahoří jim

týž svatý hněv k všem tyranům a zmíjím.

Spi klidně prach váš v zemi vaší rodné!

Leč duch buď s námi! Hle, tu na náměstí,

zkad jde váš pohřeb – jak ta pamět bodne! –

lešení stálo kdys, a z téhož rodu,

jenž zmučil vás, dal císař mstě tu kvésti

a stít, kdo vstali naši za svobodu.

Jich dvacet sedm bylo, vzácných pánů!

A ze své hrobky, podle staré zvěsti,

než půlnoc tmavá nachýlí se k ránu,

ti mrtví páni vycházejí dosud,

na orloj patří, modlitbou se chvějí

jim rty, jak tíží sen jim vlasti osud...

Ó, věřím, věřím, nechť co nejtišeji

tlít bude prach váš: duch váš vstane z hrobu

a zjevovat se bude... V smutnou dobu –

kéž nenadejde nikdy! – národ chabý

kdy svobody své vážil by si málo

a zapomněl již, co to krve stálo

jí dobýti, a ve jho, v němž jsme rabi

kdys úpěli, zas vložit chtěl by hlavu,

čest zaprodával svoji... jistě v tmavu

zde na náměstí spatří pozdní chodci

jít jiný hrůzný průvod... Tichou nocí

řad stínů půjde... čtyřicet dva bude

těch světlých postav počet... půjdou němí,

leč ukazovat budou bědné zemi,

jež zapomněla, v úzkosti a muce,

své rány, pruhy na svých krcích rudé

a provazy vzad pevně spiaté ruce...