MUDRCOVA SMRT.

Filosof vážný umíral,

zkalené zraky zavíral.

Udělal lékař nad ním kříž,

a Smrt u něho stála již.

„Nu, filosofe,“ pravila,

„já přišla, bych tě zkosila.

Ty všecko víš, ty všecko znáš

a světu lehce s Bohem dáš!

Vždyť všechno je tu marnost jen

a život sám – to pouhý sen.

Vždyť sláva, čest – ty pominou

a štěstí pouhou bublinou.

A nejlépe je v zemi spát,

tak říkával jsi mnohokrát.

Nuž, dobrou noc, je dávno čas,

už kosa čeká – zralý klas!“ –

Však filosof jen smutně vzdych’

a ruce sepjal, v loži stich’.

Zří v duchu průvod pohřební,

u předu páni velební,

a ministranti potají

se do rukávů chechtají.

Za nimi rakev, v ní on sám

propadlý navždy temnotám.

Na víku květin celý stoh,

ach, kéž by jen je shodit moh’.

Ty vavříny, ty těžky jsou,

jak centy leží na prsou – –

Za rakví samý hodnostář,

kabáty černé, vážná tvář.

A v průvodu ta pestrota,

a za průvodem – žebrota – –

Smrt z myšlenek jej vyruší:

„Otálet moudrým nesluší!

Pojď, neodkládej, již je čas,

zostřena kosa, zralý klas.

Co, muži moudrý, může tě

zdržovat ještě na světě?“

Však filosof si vzdychl jen

a dále spřádal divný sen:

Již průvod došel na hřbitov,

tam u zdi bude jeho rov.

Tam jáma zeje mělká sic,

však hrůza odtud vane vstříc.

Tam zasypou ho – nahoru

mu dají pomník z mramoru. – –

Již s průvodem zde tedy jsou,

kněz pomodlil se nad truhlou,

zpěvácký spolek zapěl tak,

že zakalil se mnohý zrak.

Sám mudrc – ani netuše –

byl dojat věru do duše.

V tom purkmistr, aj! vystoup’ teď,

lid kolem stísněn jako zeď.

„Pst! ticho!“ zní to odevšad,

„pan purkmistr chce řečnit snad!“

A každý tají v prsou dech

a na řečníku oči všech.

Popotáh’ vestu, manšety

a stojí jako zakletý.

A pokašlává pomaten

a hledí, hledí k zemi jen.

Na čele potu krůpěje –

ach, kam se chudák poděje!

Otevřel ústa na konec –

teď uslyšíme slůvka přec?

Ne! Ústa tiše sklapla zas

a – V tom se ozval Smrti hlas:

„Aj, filosofe,“ pravila,

„což jsem se v tobě mýlila?

Ty všechno znáš, ty všechno víš,

nu řekni, proč tu otálíš?

Co velikého může tě

zdržovat ještě na světě?“

A mudrc vzdech: „Ó, nespěchej,

a minutku mi ještě přej!

Ó Smrti! Chtěl bych slyšet jen,

co o mně poví hlupák ten!“