MUDRCOVÉ.

Jak mladý párek spolu žili

dva nerozdílní soudruzi;

a v nenávisti dívčí oko

i světa hřmotné lomozy,

jen bádají ctným oba způsobem,

jaké je žití tamto za hrobem.

Po dlouhých nocí stálém bdění

uradili si sami to:

že nejlíp, aby jeden zemřel;

co ve věčnosti ukryto,

nechť přijde a druhému odhalí,

tak těžký kámen navždy odvalí.

I zemřel jeden. Druhý čeká;

již okna černem zastřená,

a svíčka podle krucifixu

podivným ohněm plamená.

A zahučela půlnoc na věži,

však mrtvý – mrtvý z hrobu neběží.

A minula noc druhá, třetí.

Jak dívka svět se usmívá,

na nebi rdí se boží slunce

a luh se kvítím odívá:

ten čeká, klečí s tváří unylou –

a mrtvý dosud nehnul mohylou.

Tak mine jaro; přijde léto,

i vzňal se národ vědomím,

duch svobodný rozlámal pouta

a zased’ sám pod výsluním:

ten ještě klečí – hlava šedivá –

však z hrobu žádná věst nezaznívá.

I vzejde jeseň. Světy mladnou;

vše k nepoznání po roce,

neb volný národ v zanícení

již trhá činu ovoce:

ten ještě klečí, trup již dopola –

však mrtvého ni slzou nezvolá.

A divná slova světem letí;

květ opršel již s haluzí,

ze země nová síla pučí,

děd ve vnuku se omlází.

Kdo porozuměl, ten to uslyší –

netřeba mrtvých z hrobu zátiší.

Až umřel sám. A svět je krásný,

již vzchází nové osení,

co národ konal, mocně žije,

vše slaví z mrtvých vzkříšení.

Té písni národ sám porozuměl –

však nebyl živ, kdo žíti neuměl!