Mudrlant.

Odbila už půlnoc.

Sedlák seděl v krčmě

s hlavou v tvrdé dlani –

s myšlenkami svými.

Zbyl dnes u židáka,

zapíjel dnes trudy,

a v té šedé hlavě

myšlenky se pletly.

Za pecí židovka

srdečně chrápala,

a do svíčky hledě

sedlák takto dumal:

„Hloupý jest ten život,

nestojí za slovo;

člověk když se zrodí,

hned nad sebou zpláče!

A což ještě plakat.

Lépe jest se smáti,

kdyby jenom člověk

neměl srdce v těle.

To prožluklé srdce

nechce dáti pokoj

a ty jeho smutky

nedají se zapit! –

Odvedli mně chlapce:

však byl jako svíčka

a měl sílu v těle

jako v mlází doubec.

Srdce upřímné měl

jako holubička

a pro rozum věru!

nemusil do světa.

Ale páni vzkřiknou:

,Jenom dej, sedláče!( –

a když dá peníze,

vezmou ještě dítě!

Což ti dbají na to;

nevědí co práce,

jak na tvrdých dlaních

pálí mozolové;

nevědí, co dítě,

duše papírové!

nevědí, že člověk

má to srdce v těle.

Více nežli pálí

mozoly na dlaních:

pálí v selském srdci

bolesti pro dítě;

a když trefí koule

dítě nám na vojně,

pohodí je v jámu,

pošlou kus papíru!

Stará proplakala

skoro rok pro chlapce,

já neplakal v očích,

ale slzel v srdci;

a každá ta slza,

co mi v něm ukápla,

byla kapkou jedu

v otevřenou ránu.

Dal jsem do pití se

a propil jsem štěstí,

starou zakopal jsem

a okradl děti.

A když vše propiju,

adié, ty světe –

jenom jestli v hrobě

budu míti pokoj?!

V prach se rozpadneme,

to je pravda jistá,

ale často v prachu

vrtá červ života;

a z červa se někdy

divné tvory rodí

a ti vedou život,

to je pravda jistá.

A proto má hlava

záhy zšedivěla,

že musela myslet

a nemohla spáti!“ –

Za humny svítalo.

Sedlák seděl ještě

za stolem ve krčmě

s myšlenkami svými.

Hlavu v dlaň složenou

před sebe se díval,

svíčka dohořela –

rozum nedohoří...