Můj Bože věčný, jaký dlouhý půst

Můj Bože věčný, jaký dlouhý půst

mně dala zima ta! Ni paprsek,

ni radost, slovo dobré z drahých úst

nevniklo ke mně. Šerý den se vlek

a řadu stínů viděla jsem růst,

kam unavených očí pohled pad.

Stesk syrový, jak zimních nocí chlad

mnou pronikal – a tak až dosavad

bych byla žila noci své i dny,

kdybys Ty nebyl vešel v ticho mé

a neřekl: Za život skutečný,

jenž zklamal tě, měj náhradou své sny,

ten tichý oddech, život posmrtný,

jenž přibližuje, prozařuje tmy

a jenž i činů jistou kolébkou. –

Chci splnit, Bože, svatou vůli Tvou,

a z rukou Tvých, jichž štědrost dobře znám,

teď za život svůj sny jen přijímám.