Můj bože!

Jaký to z hlubin se deroucí vzdech

v žalosti, zármutku, úzkostech,

až oko se tmí a vázne dech:

Můj bože, můj bože!

Jsi atheista a nevěříš;

však na srdci, na hlavě jaká tíž!

klesaje, zoufaje šeptáš již:

Můj bože, můj bože!

Jsi dítě tak prosté, tak věřící,

tvůj celý vzdor slza na líci

a vzdychneš jen s duší se chvějící:

Můj bože, můj bože!

Svou tíži neseš již řadu let,

tvé srdce je křemen, obličej led,

však udolán vzdychneš naposled:

Můj bože, můj bože!

Valí se osud jak temná noc,

cítíš tu drtící, smrtící moc,

však nikdo ti nepřijde na pomoc

a přece úpíš v temnou tu noc:

Můj bože, můj bože!

Před tebou zítra jak příšera zlá

ve tvář ti dechem hrozebným vlá,

bez vády šeptají ústa mdlá:

Můj bože, můj bože!

Hluboký vzdech ten, starý jak svět,

prostorem od věků do věků let,

Elohim! Adonai! z propastí běd:

Můj bože, můj bože!

Mučenník volal jej na kůl vbit,

kacíř jej křičel v plameny skryt,

zločinec, apoštol v stejný vzplál cit:

Můj bože, můj bože!

Dítě a stařec a vladař a rob

a trůny a trdlice, kolébka, hrob,

tím zní krov příštích i minulých dob:

Můj bože, můj bože!

Jaký to z hlubin se deroucí vzdech

v žalosti, zármutku, úzkostech?

Jsi-li přec, musí v tvůj zabouřit slech,

Můj bože, můj bože,

můj bože!