MŮJ BRATŘE SISYFE...

Můj bratře Sisyfe, balvan ten strašlivý

vleče tvůj ubohý hřbet ztvrdlý –

dole těch prokletých tyranů otroci

plnými vřískají hrdly.

Otroci bohů tam v posměchu bláznivém

řičí, když kámen tvůj padá –

Sisyfe, bratře můj ubohý,

pokorně nastavíš záda.

A dále klopotně za pídí píď

kámen se strašlivý vleče,

hle, ssedlá, zčernalá otrocká krev

tak zvolna po kapkách teče.

Můj pyšný titane, marno již snít,

marno je lstivým i vzdorným již býti,

bolno v snech mlhavých, tragických zřít,

tvá města pyšná jak v bahno se řítí – – –

Můj bratře Sisyfe, jaký to blesk,

jaká to sinavá dýka

z tvých očí šlehla, ó titane strašlivý?

Balvan svůj odvěký vrháš na otroky,

až lidské bláto kol krvavé stříká...

Titane pomstěný, hruď tvoje kosmatá

divokou rozkoší hýká.