Můj holoubek.

Pověz, milý holoubku,

K čemuž křidélka bílá

Vesele vždy tak napínáš?

A z místa proč na místo

Po boudě mé si lítáš?

„Věneček hledám po boudě

Pletený z fijal milostných;

I až jenom jej najdu,

Tu vezma jej do zobáčku

A napna svá perútka,

Poletím – poletím – –

Větérkové služební

Zanesou mě k tvé rybářce,

A já věneček vypustím

Na klín rybářce krásné,

A zacukrujuť radostně:

„Já jsem živý holoubek

Ze zahrady, z té budky,

A pán mě sem posílá

S fijalovým věnečkem.“

O, pusť mě, ať nemeškám.

Poletím – poletím – –

Známť já dušičku dívčí,

A vím, co ráda mívá.

Zacukruju slovíčko,

Na raménko sednu bílé,

A kolem úst růžových budu

Hráti zobáčkem.“

Zůstaň, holoubku, u mne,

Nedám ti vínek nésti;

Ve laskavém kochání

Zapomněl bys na pána,

Anižby ses mi vrátil

Do budky mé kamenné;

Z ruky mé nechtěl bys více

Chlebové drobečky jídat;

Zůstaň, holoubku můj!