MŮJ HUMOR.

Jako každý řádný básník,

jenž je synem svojí doby,

tak také já mám prý míti,

poetou bych slouti mohl,

svojí duše království,

křišťálový palác snění

se zahradou bílých tužeb

a s hradbami šedých smutků,

s jejichž věží velké vlají

ve kraj černé prapory.

A za palácem tím kdesi

vypínat prý má se k nebi

tichá hora Osamění,

zcela jak to popisují

jiných říší vladaři

ve svých čárokrásných písních,

v jejichž slokách zmínka bývá

též vzpomínek o labutích,

které zvolna, tiše plují

zapomnění jezerem...

V komnatě pak nejkrásnější,

kterou v paláci svém měl bych

připravenu, abych vítal

ve zdech jejích, vykládaných

ryzích citů svojich zlatem,

duše svojí princeznu,

stál by prestol mojí pýchy,

s něhož bych se oknem díval,

aniž hnul bych brvou oka,

i když barbarů zlých horda

(řada denních strastí žití)

vtrhla by v mé království,

by zahradu vyplenila,

pošlapala její květy,

počala rozbíjet palác

kamením svých tvrdých slov...

Ano, tak vše míti musí

moderně prý zařízeno

dnešní poet, dosíci-li

touží světa potlesku...

Já jsem skromnější, k své škodě:

ze všech krás, zde vypočtených,

nic jsem nevzal do svých veršů

a ze slávy starých králů,

jichž těla tlí v temných kryptách,

jedno pouze jsem si vybral:

blázna jejich dvorního...

Kdo je šaškem tím? Můj humor.

Je to trochu divný chlapík,

potomek těch dobrých bláznů,

kteří v starých tragoediích

smáli se svým pánům v oči

a v symbolech šeptali jim

do uší své pokyny...

Skáče, zvoní rolničkami,

zpívá, výská a se směje,

až mu slzy z očí tekou,

a to vše jen, aby vyhnal

těžké chmury z mojí mysli

na tisíc mil do světa...

A když k teskné mellodii

někdy svoji lyru ladím,

abych zapěl o svém smutku

duším se svou zpřízněným,

přes prsty mne šašek klepne

a vyzáblou svojí rukou

sám přejede struny lyry,

která se pak písní jinou,

než jaká mi v mysli zněla,

zcela jinou rozzvučí...

Kdykoliv se s ním chci příti,

má-li k takým žertům právo,

počne se mi vyšklebovat

s tváří, s jakou asi radí

žáku čert v Göthově „Faustu“.

A div, já – pán – bláznu svému

v hádce pak vždy ustoupím!

Přesvědčí mne svými slovy,

porazí mne ostrým vtipem.

„Nechoď mezi lidi, pane,

s pravdou na rtech, na hlavě-li

svojí nemáš čapku blázna!

Mně spíš pravda promine se,

právě proto, že jsem blázen,

ale ty se chraň, můj pane,

písničku svou tesknou pěti

někde vážně v shromáždění,

nechceš-li svou smělost pykat!

Pohleď jen, čím chceš se krýti?

Citu pouhou pavučinou!

Nevíš, výsměchu že střela

snadno tak slabý štít protkne?

Stydíš se již? Nuže, slyš mne:

satyry vem na se krunýř,

do ruky ostnité důtky

a tak teprv vykroč ven!“

A já nejsem více vládcem

veršů svých a jejich rýmů,

které řadí se dle noty,

již jim šašek udává...

Slzu halí v roucho smíchu,

o krvi, jež z srdce tryská,

namluvit se světu snaží,

že to víno rozmaru,

a z historie mých žalů

šibeniční tká si šprýmy,

jak to úkolem je šašků,

kteří mají svoje panstvo

lží svých grimas ošidit.

Ale někdy žertů můstek,

jejž mé duši blázen staví

přes řečiště denních strastí,

přece mraky zastíní

a pak dobrák šašek zmlkne,

úsměv z jeho tváře zmizí,

a jak by jej byl pán spráskal,

v koutek někam zaleze,

a mé verše, nezkalené

vynuceným jeho smíchem,

jasně se pak rozezvučí

ryzím citu pramenem...