MŮJ IDEÁL.

Ó šťastnější, kdo ideálem

si učinili zpěv a květ,

jež spokojeni se svým málem

jste užili svých mladých let

o obrazech a blahém snění

o klidném žití venkovském

za noci, kde se louka mění

ve květném pestrém šatě svém.

Ó šťastnější vy milovníci,

vám hudba květin duši kojí,

a s opálenou dívka lící

ve obrázek se ladný pojí;

jak závidím vám vaše léta,

jak potůček jež tiše plynou,

na březích pomněnky květ zkvétá

pod kapradiny střechou stinnou.. –

je s černým vlasem havraním,

jež kdys se oku mému mihla

jak jediným by zaváním.

Teď neuzřím jí nikdy více,

přec touha po ní plápolá,

ve snu zřim její bílé líce

a krček nahý dopola; –

na útlém tílku šaty měla

ty nejnovější moderní,

na střevíčkách se sponka chvěla,

na vějíři zas dotěrní

jí laškovali motýlci dva –

když skryla malou tvářinku

a hluboká svá očka snivá,

jsem nejraději vídal Mářinku!

Mně stačila i doba krátká,

kdy v parku zřel jsem ji co den,

kde s ní kráčela vždycky matka,

můj zvala „Mařkou“ lásky sen.

A konečně, když den i přišel,

den první mého setkání,

z úst jsem pak malých jejich slyšel

to její milé pleskání,

že nejraději v městě žije

a miluje ten města šum,

že šaty své si sama šije

a že má otec její dům,

do divadla jde dvakrát týdně

a hudbu, tanec miluje,

že teta přijela jí z Vídně,

u nich že student v bytu je.

Teď zmizelé to nezávidím,

jen vzpomenu si mnohokrát,

když podobnou kdes tváři vidím,

že měl jsem ji kdys k smrti rád...