MŮJ KANTOR.

Tam kdesi v dáli v čáslavském kraji

vesnička leží v údolí,

tam jsem se zrodil a též jsem chodil

do školy.

A kantor starý skrz okuláry

své duši svítit nechával,

když v naše hlavy vědění dary

rozdával.

Z pod šedí vlasu tak mnohou krásu

do duší našich nakapal

a často láskou se nad „svou cháskou“

rozplakal.

Stařeček milý nám přes tu chvíli

vykládal boží dobrotu,

v něj víru pevnou, tolik potřebnou

k životu.

Bez ní se stěží životem běží,

bez ní prý člověk otupí

a v hříchů zlobě jednou – však pozdě

zaúpí.

Stařečku milý, v tak mnohé chvíli

na tvoje slova vzpomínám

a v duchu bílou tvou hlavu milou

objímám.

Neb tvoje rady jsem ve svém mládí

v skutek se snažil uvésti,

bych nemoh v žití též zablouditi

na scestí.

Však život těžký, v němž jsem vždy pěšky

v kamení, v blátě utíkal,

mě této víře, u velké míře

odvykal.

Neb když jsem marně spínal své dlaně,

o přízeň boha závodil,

s bolestí v duši jsem tu illusi

zahodil.

A svého boha, k němuž má touha

se denně nese do dálek,

nehledám v taji odvěkých bájí,

pohádek.

Stařečku milý, v tak mnohé chvíli

si na tvé rady vzpomínám,

svým zjevem celým útrpně se jim

usmívám.