Můj kozlík trká.

Mám kozlíka dud okrasou,

ten dvé má švarných růžků;

jak na vznešených hlavách jsou

u staročeských bůžků;

ty dudy tisknu na svou hruď,

když osud do mne strká,

leč vlastizrádce, buď kdo buď,

můj kozlík trká.

Znám po dálném jsem okoli

už s mnohou vískou pěknou,

a děti, jdoucí ze školy,

mně vždycky v pozdrav smeknou;

však všetečno-li které z nich,

mi ručkou na měch drká,

hned volám na ně, taje smích:

Můj kozlík trká!

Ej, šlapu si jak pyšný král,

jak ženich v švarném věnci,

až z polí, cesty opodál

mě k sobě svábí ženci;

jdu, ať se mládež pobaví

a cukruje a vrká,

leč baby všeho pohlaví

můj kozlík trká.

Vždy v dobré míře kráčím rád

tu k dědině, tam k městu,

co do let mi? jsem duchem mlád

a mám svou vlastní cestu;

vše rád mám; chlebařský však lid,

jenž čertovinou prká,

ten blíž mi nesmí přistoupit;

můj kozlík trká.

Jdu lesem-li a píseň tkám,

chvoj mile v sny mi voní,

leč často v cestě chlapa mám,

jenž „péro“ na mne kloní:

„Svůj míšek dej a pěj a hrej,

z mých ran krev vždycky crká...“

tu zbraň mu zlámu: Lotře, hej,

můj kozlík trká!

Kol hradu kráčím rozjařen –

jsou cizáčtí tam páni –

a na nedělní ve vsi den

zvěst upřádám si v skráni,

tu s koně volá jakýs kluk

a zvedá bič – oř frká –

„Hni z cesty!“... Kloučku, ani muk,

můj kozlík trká!

Dál na klášterní pivovar

mě bystré nesou oči,

tam pocestnému jako dar

vždy korbelík se točí,

však nutí-li mnich sklepní lid,

by dal, co troup jen srká,

tu volám naň: Nech žertů být,

můj kozlík trká!

Jdu k městu; purkmistr zde víc

dbá poklon nežli řádu;

všem pánům dvorně spěchá vstříc,

leč kope vše, co vzadu;

ten, toče k drábům hlavu svou,

by zavřeli mě, mrká...

Aj, dráby zveš? Nu, ať jen jdou,

můj kozlík trká!

Mám pokoj; kráčím nerušen,

kde chvojný víšek visí –

vše přichází mi jako sen –

zde dudával jsem kdysi;

kde krčmářka jak růže květ,

rád každý vínko srká,

však hádky? ne, pro živý svět,

můj kozlík trká! –

Jen lancouch vyvolává svár,

když spílá české chase;

ten supí zob a supí spár

chce rvát se zas a zase;

však vstane-li kdo jako muž,

hned chlapu v ňadrech hrká...

Pryč, cizopasná sběři už,

můj kozlík trká!

Tak vedu si, tak bdím i sním,

tak žít a zpívat budu;

dnes k studánce se nakloním

a zítra k vína sudu;

hned drozdí za klobouku lem,

hned orlí dávám brka

a nepřátelům volám všem:

Můj kozlík trká! –