Můj kraj.

Vře v duši mojí prudká sopka žhavá,

a bílé květy kvetou blízko ní.

Oh, ani netuší, že vzkvetou do krvava,

až láva vytryskne, vše ohněm potřísní.

Nad krajinou tou v nevědomí smavou

obloha letní, hluboká se klene.

Však za obzorem šlehá vítr travou

a černý mrak se za svou pomstou žene.

Kněz světla v žhavé poledne opouštím svoji sluji,

jak v prsa žen krok bořím v měkký prach,

ku kráteru své duše vystupuji,

kde vidím tělo své již ležet na márách.