MŮJ LET...

Můj let byl divý kdys... A země pode mnou

zdvihala vrcholy a mořem dýchla sivým,

shon lidský burácel, tak vlna za vlnou,

a města výseky výskaly echem živým,

a často nad střechami, nízko jako duch

uzřených bytostí jsem proplul kolem lásek,

když večer prochvíval chlad z pobořených hlásek

a tisíc nadějí z tmy volalo a tuch...

Teď, šípem lidským zraněný, jenž prokláv stíny

vzlét z hloubek pode mnou, z těch nejdražších mi míst,

já v nitro lidské posléz do hlubin

jsem sřítil se, kde Ďábel, Cherubín

i Tvůrce lidský bůh je trojjediný,

a poraněný věčnou láskou zůstal

mu věrný již a v něm a jím jen vzrůstal...

Teď u prostého lidských duší zřídla

si denně koupám rostoucí svá křídla...