MŮJ MÁJ.

Přilítla k nám

ta divotvorná vesna;

mně zašeptala u hlavy:

ty nepovstaneš ze sna?

Ó sladká řeč!

Jak tajuplné kouzlo

mi v očích náhle svitl den

a v hruď to slovo vklouzlo

jak první rosa v poupěti:

má hlavo mladá, jak je ti?

Ba prospal jsem.

Hle jaro v ples již kráčí –

hned k letu křídla motýlův,

hned berouc křídla ptačí;

těm starým v okna zaťuká,

jak zezulka když zakuká,

a mladé jenom – šeptání

již samo zbudí ze spaní.

A vesnin šat!

Hle utkán z jiných světů!

Kam spadne list, kam tyčinka,

zem tone v moři květů:

na ústech růže – dívčí skvost,

na čele lilje – dívčí cnost,

na ňadrech pomněnek řasu,

laskavec směje se z vlasů.

Proč právě tak, to nevím již,

ty mi to, dívko, dopovíš!

Aj vesnin zrak!

Kam mžikne jen, tam vezdy

hned jisker dešť se rozseje,

že svět je samé hvězdy:

ty v obloze, v řek sítí

pak v jarních nocích svítí;

a v keř-li okem zatočí,

tam pupenů sto vyskočí.

I dívkám, jež prý potká snad,

zalétne mnohá pod brv řad –

to asi již ty sama víš!

Řeč divna jest,

již vesna mladá umí,

a cizí řeč kdo nechápe,

té řeči porozumí.

Tou řečí sladkou šumí klest

a každá stráň jí plna jest;

hned pod nebem je skřivánkem,

hned pod večerním červánkem

zní v houštinách. Ó slyšelas,

má dívko, její hlas?

My vyšli ven

s omládlou vřelou duší

přikládat ucho na stráně,

jak srdce vesny buší;

jak v ňadru pěnky tepeří,

jak voní douškou mateří –

a než jsme domyslili,

již naše rty se slily!

Co v jaru vše

jsem našel, nevím ani,

vždyť tvoje, drahá, náručí

tak přišlo z nenadání

a vím, žes rozuměla,

neb ňadra tvá se chvěla.

Ty,vesno, pak

ber květ můj v lokte vnadné,

jej pěstuj, líbej, zalívej,

ať nikdy neuvadne!