MŮJ MUŽI!

Mák poslední se rozvil na strništi.

Má drobný květ, a přec tak žhavě rudý.

Již nezachová rodu svého příští,

vždyť chladná mlha padá v tvrdé hrudy.

A přec tu klidně kvete, slunce tuší

za řídkou mlhy clonou perleťovou,

den podzimní ho jistě nezasmuší,

vždyť z víry v slunce naděj čerpá novou.

Přes mez svou mlhami on nedohlédne druha

a mní, že poslední je rodu dítě.

Ve smutných dnech mu stačí matná duha,

let babích na strniště lehlé sítě.

Nás najde podzim v tesku, ve únavě,

a v chabých prsou dech se mlhou úží.

Těch málo, v smutných dnech kdož planou žhavě

a kvetou v mrazech, jako ty, můj muži!