Můj Oblomov – básník.

Zas podzim, podzim, šedožluté

západy křísil nad střechami

a listí jako z bronzu skuté

s akátů sprchlo v dlažby šeď.

V tu dobu byl jsem rozjitřený

poznáním žití prchavého

a společností přesycený

jsem hledal na vše odpověď.

Ulicí bloudiv za večera,

jež rovná, bez ruchu tu stála

a barvy světel třásla z šera,

já druha z mládí navštívil.

Prach visel v koutech, pavouk černý

zaplétal obrazy a skříně;

sem zřídka zbloudil přítel věrný

a cizí, ten sem nevkročil.

Tu na divanu v slunce jasu,

zkad žíněné se chumle draly,

jsi slyšel, jak se pohnul v žasu

při prudkém tvojím vkročení...

A kostnatou svou velkou dlaní

stisk’ tvoji, vítal tebe suše,

a se smíchem, v němž pohrdání,

v nervosním jakéms rozchvění...

Pak s pýchou umělce, jenž záhy

přesvědčen o své velikosti,

v županu bídném, skorem nahý,

kol tebe sem tam přecházel...

A vypravoval o svém snění,

o plánech svých a o umění

a v hallucinac rozkroužení

zas nadějí se opíjel...

Zas velikými slovy snílků

se přelhával, se k žití křísil,

jed svadlých ocúnů a lilků

ze svojí duše vyrvat prah’...

Přede mnou knihy staré shledal

a připravil zas ku studiím,

prach setřásal, jenž na nich ssedal,

k nim děcky mluvil jako v snách...

Do kořán okna otevřena

se rázem jedním rozletěla,

líc jeho jako okouzlena

podzimní byla nocí tou.

A nový vzruch jak dýchal zvolna,

zoufalé slzy v zrak se draly,

a v starém jeho čele bolná

se vráska ryla tísní zlou.

Dřív nečinností umíraje,

domnělý umělec byl měkký,

ty jako strun se dotýkaje

na jeho srdce moh’ jsi bít...

Však marně! Zítra jako vždycky

zas v hrdé svojí nečinnosti

Oblomov doby, lethargicky

v těch ztuchlých stěnách počal tlít.

On jedním byl, po celé žití

k němuž jsem neměl odpovědi

a důvodu, proč vlnobití

jej vyneslo do skepse dob.

A kolem jeho oken denně

v ruch ztráceje se jednotvárný, –

za roulettami v šeré stěně

se zdálo mi, že vidím hrob.