MŮJ OTČE...

Můj otče, Foibe Apolline,

víš, jak jsi rozhněván a mračen

usedl s lukem v ruce kdysi

na břehu zeleného moře

blíž zakřivených lodí řeckých,

jak’s v toulec sahal, tětivu pjal

a zvučící ty bystré šípy

vysýlal v lebky, šíje, záda

achajských plachých bojovníků?

Můj otče, Foibe Apolline,

dnes zaťal bys své lesklé zuby,

dnes mrštil bys ty lukem o zem

a zpřelámal bys všecky šípy –

Achajci mají dneska kožich

tuhý jak pancíř na rozumu,

a kdybys pronikl i kožich –

je pod ním ještě tužší kůže,

hotové fošny na svědomí!

Můj otče, Foibe Apolline,

já lopuších nasbírám ježků,

já naházím je do kožichů

počestným našim Achajčíkům.

Achajci naši škubou sebou,

kožichem drbou o zem, o strom,

však ježci k hrůze sedí, sedí –

a já se úsměvem tvým směji,

můj otče, Foibe Apolline!