MŮJ OTEC.

Můj drahý taťko, vidím Tě jak dneska...

Tvář vosková a na rtech úsměv chví,

ve sněhu vlasů mizí známá stezka,

na vpadlých prsou párek medailí.

Ty medaile!... Jak bývaly Ti mily!

A dali Ti je také do truhly...

Můj drahý taťko, přemýšlím už chvíli

a na tváři mi slzy přituhly.

Den ze dne cifry, znovu, znovu, znovu,

ach, psal jsi cifry přes půl století...

Na konec stužka, kousek mdlého kovu

a milostivý půlarch v zápětí.

Můj drahý taťko, umřel’s jako bohém...

Krev vycedil’s – a kdo měl zlato z ní,

ten nepřišel říc’ ani s pánembohem

a na shledanou, pane důchodní...

Spi dobře, taťko... Padesát let sloužit,

to věru rády zdřímnou oči mdlé...

Už nikdy cifry nebudou Tě soužit

a tiskni k prsoum ty své medaile...