MŮJ OTEC.

Když přijde chvíle stínů zádumčivá,

i vítr západní v tlum stromů splývá

jak vzdech a vzpírá se pak do krovů,

můj staruch otec oknem vždy se dívá

přes údol, k mlčivému hřbitovu...

Ó v jizbě smutno! Žal pod klenbu čela

tam vždy se vkrádá v marném dumání,

neb Smrti peruť nedávno se chvěla

tím pokojem, když matka dotrpěla

pouť žití, plnou těžkých strádání.

A jak by kohos očekával chtivě

z cest dalekých, můj otec starostlivě

zrak v myšlénkách upírá k hřbitovu:

tak námořník, jenž přestál bouře divě,

se dívá s touhou k svému – domovu...