MŮJ PES.*)

I za mnou běžel, byl mým hořem,

kam hnul jsem se, byl za mnou všady,

však byl-li on psem, já byl ořem,

tak hned nepřijdem dohromady.

On v každou moji radost štěkal,

on slintal v každé moje štěstí,

teď snad mne předběh, aby čekal

kdes u věčnosti na rozcestí.

Ať čeká! – Mne víc nezachmuří,

já ztratil vše – co ztratit mohu?

Vím, ať si osud jak chce zuří,

jsem každou ranou bližší Bohu.

Ten sluje mír a klid a ticho,

vše ostatní jak prach tu mizí.

Co, slávo, chceš, a co ty, pýcho?

vy směšné cetky lidské řízy!

Vás ten pes zdeptá v prach a dýmy,

a nebe jeho žehnej práci!

Však na tom, co jsem, zuby svými

se jistě trhan utrmácí.

Já ve snu kdys – svět dřímal v stínu –

Cerbera toho za šíj chytil

a držel jsem jej na svém klínu

a jeho mrazný dech jsem cítil

a zřel jsem – bylo mi to vlahou,

a tobě, druhu, též se stane:

jak poctivých on lidí snahou

měl všecky zuby vylámané.