MŮJ POKOJÍK.

Pokojík můj maličký je

jako dlaň,

ale věř, že nechtěla bych

palác zaň.

Matičky tu měkké kroky,

vroucí hlas

vítají mne, ruka žehná

v každý čas.

Tatíček sem jistě hledí –

Bůh ví zkad –

vždyť měl, když byl ještě s námi,

tak mě rád!

Sestry úsměv, ruka něžná

naseje

květy lásky, štěstím mládí

zahřeje.

A pak – Tys, můj nedražší, v něm

chvíli dlel –

žel, jen mžik... Mně život štěstí

záviděl.