MŮJ PORTRET.

Má čtenářko, jež znala bys mne ráda,

rač touto pérokresbou vzíti vděk

a promiň, že co bon ton dnešní žádá,

jsem odkládal tak dlouho dlouhý věk.

Jsem jako všichni, musím říci předem,

již líbí se ti totiž nejvíce,

žár výbojný mým stále šlehá hledem

jak z temných mračen blesků dvojice.

Nos orličí a hladké bílé čelo,

vous zastřižený pěkně ve špičku,

jak Olympan zřím v davy všední smělo

a jako Byron kulhám trošičku.

Ret zvyklý lásky medovému kvasu

vždy hrdě ohrnutý nesu v jev

a úsměch mám, když minouce mne v žasu

si dívky zašeptají: ejhle, lev!

Květ nevadne, kam noha moje vkročí,

však trn hned v plápol růže vykvete,

a v rýmu zvoncích všecko se mi točí

i kolo po silnici vyjeté.

Já cynikům se směji, pessimistům,

a zlobit znám je všecky rozmarně,

když allotria pášou k denním listům

u mého stolku v mojí kavárně.

Mám přátel dost a pomlouvám je všecky,

nu arci za rohem a potají,

vždyť já jsem já a oni, bože, pecky,

a verše jim až hrůza kulhají.

Však přijde den, den kritické mé kudly,

již brousím sám a již si brousit dám,

pak ze všech za chvilku nemastných nudlí

v revui jedné slavně nadělám.–

Má čtenářko, ten portrét se vám líbí?

A vy? Jste zrzavá? – Vlas pošlete

mně v obálce – a pardon, rád jím ryby.

Tak sejdeme se zítra, kde chcete.