MŮJ PŘEDEK.

Divá nás věru vichřice

kdys do Čech přivála z dálky!

Můj předek přišel sem z Francie

za třicetileté války.

To, věřte, statečný byl muž,

nos orlí a plameny v oku,

měl pancíř a širák plný per,

kord těžký po svém boku.

A nechodil pěšky! Na cestách,

jak vítr měl bujného oře.

Byl voják – proti císaři

bojoval na Bílé Hoře.

Pak do světa táh' s Mansfeldem

a bil se s Marradasem,

a mnohou jizvu a mnohý šrám

z bitek si odnes' časem.

A slyšel praskat muškety

a mnohá houkat děla,

a nejedna koule mu ohnivá

přes hlavu přeletěla.

Však přes to jak lev do boje

se vrhal znova a znova –.

Snad s Torstensonem Götzovi

naprášil u Jankova.

Snad s Valdštejnem se někde pral,

a s Tillym kord svůj zkřížil –.

Jisto však je, že nepřítel

tuze mu neublížil.

A jisto dále, z bojů všech,

že se zdravou vyvázl kůží,

že zůstal pak v Čechách a ženu si vzal,

jak řádnému patří se muži.

Na hřebík kord svůj pověsil

a pár pistolí k tomu,

a bez alonže a španělky

nevycházel pak z domu.

A že i brkem slušně vlád'

a mluvil nejednou řečí,

tož syndikem stal se, ba, primasem,

jak staré nám listiny svědčí.

V nich rovněž čtem', že rád měl šprým,

a před vodou přednost dal vínu,

a v ničem že pozadu nezůstal,

sedmero zplodil synů.

Pak umřel a s poctou byl pochován,

jak měšťanu se sluší –

Buď pokoj jeho popelu

a mír buď jeho duši!