Můj přítel.

V kavárně dusné na stůl mramorový,

pln nudy spící v oku zatmělém,

odkládal klidně každý žurnál nový,

pak hladil černý knír, vždy spoře slovy,

neb oklepával doutník s popelem.

Svou tvář vždy kryje v útaj ledné masky

mdlým krokem podvečer šel ulicí,

v níž chladně vídal bledé města krásky,

jsa mrtvou sopkou bez citu a lásky,

kde dávno zhasly ohně bouřící.

A přece kdys – při zjevu oné ženy,

jež bývala mu v žití zatmělém

paprslek blaha vzácně vytoužený –

ten jeho úsměv trpce vynucený

mi zradil žár, jenž ukryt popelem.