MŮJ SEN

Kostelík bílý – na zdech z Písma řádky –

nálada všude přísně slavnostní...

Na kalich míru mužů zraky hledí,

dokola ženy v zbožné úctě sedí –

od stolu Páně slovo boží zní.

Vy všichni, všichni, kdož tu marně lkáte,

sem ke mně pojďte, já vás potěším!

Ty sám to víš, to nejsou planá slova –

tvé hříchy obět smyje beránkova

a pevná víra bude zas ti vším!

Chceš palmu žití? Musíš věrný býti

a vytrvat v té síle do smrti!

Snad i ti psi tu pochopili chvíli,

do pracek hlavu tiše položili

a u dveří se sotva zavrtí...

Teď řada mužů ke stolu se bere –

kol píseň zvoní jako ryzí kov –

do oken záře půlnoční se dívá,

široká záře a tak milostivá,

i kněz že ruce rozpřáh’ beze slov...

Ten divný sen mne lokty přeněžnými

častokrát hýčká, že se vzbuzen ptám:

což takhle jen má bytost našla by se,

mé všechny touhy zde by napily se

a knězem tím bych já měl býti sám?