Můj sen

Vezmeš-li básníku to snění,

ty ráje v duši otevřené,

kdy, maje oči přimhouřené,

se kochá v blahém zanícení –

pak nejchudším on bude z lidí,

a zoufale tě prosit bude,

bys vzal mu také žití chudé

s tím, co již více neuvidí.

Aj, co mu platna krása světa,

co zeleň luhu, ptactva zpěvy,

co blankytné to oko děvy,

a co ta láska, po níž veta?

Ty cizé, nadezemské báje,

jež v blahém polosnění vídá,

a v nichž ni bol, ni hněv, ni bída,

mu nenahradí světa kraje.

Ó poesie, krásná paní,

jak chudým ten, kdož nezná Tebe,

a zří jen zem a svět a sebe

a noc, jež to i vidět brání.

On nepozná těch citů svatých,

jimiž se hruď nám rozehřívá,

a v nadšený se zpěv vylívá

to kouzlo vidin v duši jatých.

Ta píseň nejkrásněji zněla,

jež zrodila se v srdce hloubi,

tam o samotě v stinném loubí,

kde jediná jen duše bděla.

Co nejsvětější lidstva snahou,

co jeho tužbou, jeho trudem,

co nenalezneš v světě chudém –

zde zrodilo se chvílí blahou...

I mně bylo kdys sníti dáno.

Po noci dlouhé, strašně dlouhé

se na kynutí Boží pouhé

rozbřesklo nové lidstvu ráno.

Na nejvyšší tu světa hoře

zřím vztýčený já prapor bílý;

naň zříti nemá zrak můj síly,

neboť se skvěl jak světla moře.

V něm národů všech barvy milé

se měnily, jak na nebesku

kdy duha u nejkrasším lesku –

a přec byl barvy sněhobílé.

Mohútný byl to prápor věru

a vlál jak peruť anjelova,

kdy potěšiv tu lidstvo znova

se k nebi vrací v pološeru.

A všechna země kol se skvěla

v svém nejkrásnějším květů havu,

a Bohu jakby na oslavu

velebná hymna světem zněla.

A všecky zvony země v píseň

tu čarovnou své nesly zvuky,

a hřměly děl i bubnů hluky,

až srdce pojímala tíseň.

Na hranicích všech v světě říší

národů velikáni stáli

a v ruce sobě podávali

a z těchže spolu pili číší.

A kohos potkal, kohos viděl,

s nadšením se ti v náruč řítil,

a lásku v srdci ti roznítil,

za niž by anjel se nestyděl.

„Osvěta, volnost, rovnost“ – hřímá

to světem ohlas tisícerý,

a znovu vesmír u veškerý

se všecko líbá a objímá.

„Tenkráte Bůh sám kráčí světem –“

chci zvolat v blahém vytržení,

an pojednou tu prchne snění

a já se octnu v bludu kletém.

Zem všedním jen se rouchem strojí,

nezní tu zvony, hřmí jen děla,

na hoře sníh se jenom bělá,

a pod ní národy dva v boji.

Velká mi slza stéká s líce

a bolný vzdech mi ňadra zvlnil.

By tento sen se světu splnil,

nechtěl bych sníti nikdy více!