Můj sen.

Když jsi na mé dráze poprv zjevila se

čistou vnitřní září všecka oblita,

údiv dech mi stajil, zachvěl se v mém hlase,

touha v duši vstala dávno ukrytá.

Tak jsem zřel Tě kdysi na počátku dráhy,

v snění když se zrak můj v dálku zadíval –

blahým citem v očích plno bylo vláhy,

když Tvůj obraz na mne snem se usmíval.

Já šel za ním v život, že jej najdu, věřil,

žeť mým předurčeným, sladkým údělem –

hladinu mých citů dechem svojím čeřil,

byl mi na mých cestách strážným andělem.

Léta ubíhala, a já marně hledal

Tvoje ztělesnění mezi ženami –

jenom v snění mém se jako dříve zvedal

obraz Tvojí duše, světu neznámý.

Co zde nacházel jsem, zklamáním jen bylo,

a já klesal uštván marným rozletem –

řek jsem: „Darmo hledat, co mé srdce snilo,“

touhu svou jsem ukryl v duši před světem...

A tu přišlas ke mně tiše znenadání,

čistou vnitřní září všecka zjasněna –

a já žasna cítil ve Tvém usmívání,

že jsi vidina má dávno vysněná!...

Mládí mé se ke dnu moře ponořilo,

vody nad ním stále, stále přibývá –

však sen nejkrásnější, který kdy jen snilo,

ten se na mne Tebou, duše, usmívá...