MŮJ SMUTEK

Smutek svůj zřel jsem v polární noci.

Na bludné kře plul divokým proudem.

Ponuře němě – jako zlý přízrak.

Na břehu snila sněhová chata.

Opodál v ledu vzpomínky vraku.

Zmámené kry se srážely s třeskem.

Smutek jak socha žulová stojí.

Naslouchá chmurně osudným ranám –

Nyní vzkřik’!... Proud jen valí se cestou...