MŮJ STÍN.

Hned přede mnou je a hned po mém boku,

teď za mnou plíží se a teď mě vede;

při záři lampy pitvoří se šedé

Nic jeho za mnou, svou když spřádám sloku.

Teď v dálku dlouží se, teď v propast sjede.

Co chce tu stále řadou dlouhých roků?

Mám říci jemu: Ďáble! nebo Zvěde!?

Zřím v tvář to svému druhu nebo soku?

Co černé ve mně, v oči se mi staví?

Či vlastní skepse za mou chvátá silou?

Mám zřít v tom, sám že stín jen budu tmavý?

Kol hřbitova dnes šel jsem v slunci ranním,

a přes zídku on přehoupnul se bílou

a jakby čekal, zdali skočím za ním...