Můj svědek

Tužko milá, tichá důvěrnice

zjasněných i okřídlených chvil,

kdy jsem srdce svého ze studnice

drobnou perlu časem vylovil,

k poctě tvé tu prostou píseň skládám,

nežli ztuhne ruka, věrný druh,

a mne k pěvců nehonosných řadám

zavolá – ač nehodného – Bůh.

Budeš mi pak svědkem věrohodným,

že jsem pod praporem Kříže bděl,

cestu k Pravdě rovnal bratřím rodným,

po ní – klopýtaje k cíli – spěl.

Buď mi svědkem, buď i přímluvkyní,

před soudnou až stanu stolicí:

ať skvrn sebe víc mé dílo stíní,

bylo přece zrnkem v ornici!