MŮJ SVĚT.

Zapadly dveře – lampa vzplála,

jak vešel jsem, to nevím sám;

má Mladost jakby v koutě stála

a zvolna vstříc šla mojim tmám.

Vím, nejsou vůkol, jsou jen ve mně,

víc zaplašit jich neumím;

jak z doupat duše patří temně!

Ach, jindy zaplašil je rým.

Po stěnách knihy tam i tady

jak jindy hledí důvěrně...

Proč maska Danta z jejich řady

zří cize tak a příšerně?

Ach, tuším, takto vždy se dívá,

tak s výčitkou v můj patří sen,

když v duši mé se připozdívá,

sám v sobě nejsem spokojen.

Když všecky snahy oklamaly,

kdy nestačil ku písni vzlet,

kdy proti němu jsem tak malý

jak ten můj trpasličí svět.

A bůh ví, jak jsem na dno klesl

té hořkosti a snů těch zlých,

v tom druhý pohled zas mne vznesl

na podobizny dětí mých.

Pod obra ztemnělými rysy

se smála drobná jejich tvář,

já musil doufat jako kdysi,

já cítil v duši teplo, zář.

Tak může asi plavci býti,

když s korábem svým ztroskotal,

jen holé spasil živobytí

a maják shlédne s výše skal.

I cítí blízkost rodné chaty

a slyší ženy, dětí hlas.

Co moře vztek? Co všecky ztráty?

Svůj malý svět on našel zas.