MŮJ TATÍČKU!

Proč pak můj tatíček ve volné chvíli

s povzdechem hlavičku do dlaní chýlí,

a jaksi smutně se kol sebe dívá,

hlavičkou šedivou kývá a kývá?

Co pak ho trápí as, co pak ho tíží,

že úsměv se rtů mu na dobro mizí,

že oči upřímné, zastřené bolem

smutně se dívají na všechno kolem?

Však vím, co udělám, tatíčku zlatý,

byste se mohl též vesele smáti:

budu vám líbati líce a vlásky,

až zmizí s čela vám hluboké vrásky.

Kol šíje ovinu vám svoje ruce,

a budu naslouchat, jak srdce tluče,

dle toho rozpoznám, jak rychle buší,

co vám as hlodá, můj tatíčku, v duši.

A pak se zajisté klid váš zpět vrátí,

když budu příčinu bolestí znáti,

neb zatnu pěstičky slabé a malé,

a bol váš zaženu zas o kus dále.