MŮJ VEČER.

Do spleti lesklých břečťanů a svlačců bledě zářících

pod temný nebes baldachýn, když slunce na něm zhasne;

jak novic vzácných toužení a pobouřených snění svých

vykouzlím předtuch důvěrných své chvíle čarokrásné.

Na stránkách divuplných knih o vášních světa budu číst,

o krve prudkých vzníceních, jež obšťastní a ničí,

jak v mělkém moře zálivu svým uklidněným srdcem jist

květiny budu zalévat, jež v smíru s kosmem vzklíčí.

Do třpytů hvězd se zadívám s otázkou němou, zvědavou,

a s bázní jakous neznámou, v níž srdce v chodu stane,

zpovědí čistou usmířím svou duši vzdorně rouhavou,

jež mysteria dotkla se ve zvůli nespoutané.

A v blízku bude večer žít, jen prázdné echo uslyším

vášnivých lásek výbuchů a číší pozdvihnutých,

mne touha pojme úsilná, však vzpomínkou ji utiším,

vzpomínkou rychlých odkvětí a srdcí pláčem tknutých.

Jen fantóm ke mně přisedne, jenž tichým srdcem milován

byl jako rajské vidění za horečnatých snění.

Jej vroucí láskou pohladím a v ret, jenž z lidské touhy tkán,

mu vtisknu svoje horoucí a dlouhé políbení.