MŮJ VOLNÝ ČLOVĚČE!

Můj volný člověče, ty sne můj a má touho!

Já hledám tě a nikde nenalezám.

Tisíce lidí potkávám svou cestou,

a každý nese chomout na své šíji

a soudem nelítostným, soudem příkrým

a láním stíhá chomouty těch druhých.

Můj volný člověče, ty sne můj a má touho!

V sobě tě hledám, ale nenalézám.

Dědictvím nabyla má duše mimovolným

tak mnohých věcí, jež se ukazují

být břemenem a poutem.

Pořádek činím. Leccos na smetiště

a leccos k antikváři, který slove

Dějiny Minulosti, odhazuji

a leccos lámu v rozhorlení, vzteku –

a duše stojí při tom... chví se... mlčí...

a chvilkou zdá se mi, že slzy stírá – –

Můj volný člověče, ty sne můj a má touho!