Můj žalm.

Mně mnohý z vás děl ve potupném smíchu,

že v bíledni jsem ve sny ponořen,

zas onen pravil, že jsem sluhou hříchu,

a že jsem blázen, blázen volal ten.

Ti pro mne potřes moudré hlavy měli,

ti pak jen kámen, tam kde srdce jsou;

však třeba lidé v schráň tu neviděli

a všichni, všichni zatratit mne chtěli,

ó, bože můj, ty vidíš v duši mou!

A volali, že srdce mé jest ledem,

kdy jimi štván jsem v hoři neplakal,

a děli zas, že otráveno jedem,

kdy srdci svému promluvit jsem dal.

Ba řekli to, že vlast svou nemiluju,

jen ctižádost že kojím v nitru svém,

že záští jen v té tajné výhni kuju

a z cizích nítí písně lásky snuju:

ó, bože můj! ty čítáš v srdci mém.

Ó, bože můj, ty, který blesky rodíš,

ó, vlož jich plamen v slova moje teď,

ty, který světy nekonečnem vodíš,

má žhoucí slova k jejich srdcím veď.

Ať rozpálí jim lásky žáry nitrem,

a duše znítí volnou myšlénkou.

Ať plaší tmy tak jako slunce jitrem

a šíří se, tak jako požár vítrem:

ó, bože můj, ty nadchni píseň mou!