MŮJ ŽIVOT.

Ó ty mé dětství! Sladký bole!

Mne nevábí tvůj ruměnec.

Ulicí prostějovskou bloudíš,

v níž rozrazil kvet‘, popenec.

A lačen věd a cti, pln hrůzy,

pak jsem se krčil ve školách

a tajně z knížek zakázaných

pil krásu, po které jsem práh.

A potom jsem se v bohosloví

bil o lásku a o Boha,

a, knězi, za Boha jít v boje

mi Petrem dána úloha.

Já válčil za vlast, církev svoji,

za její rozkvět moderní –

a všude na mne sápali se

psi mizerní a dotěrní.

Němci mě prali, že jsem tschechisch,

Čechům jsem zpátečník a tmář,

a svojim velkým bratřím v Kristu

jsem příliš velký pokrokář.

Můj osud: S okem cíle dbalým

jít vřavou, v kapsách svírat pěst,

sekáče seknout, na psy štěknout

a v hrdém klidu hledat čest.

Hrst lidí přec mne ctí a chápe –

a v srdci klid – toť věru dost –

nech Thersites a bloud se sápe –

můj ortel vyřkne budoucnost.

A vím, jak bude znít: „Byl chudák.

Jak pes vždy sloužil národu,

déšť božství chytal v kapkách veršů

a nad vše rád měl svobodu.

Mnohému draku uťal hlavu

neb aspoň čestně s ním se střet,

a napsal mnohý verš, jenž věčně

národu bude v duši znět...“

A kdyby na soudě mi Pán můj

snad vytkl mnohou ostrou řež,

já řeknu: Milý Spasiteli,

Tys farizejce řezal též.

Tak pěl jsem o své čtyřicátce.

Kdo může však svým soudcem být?

I kdybych nic si nebyl vědom,

tím ještě není čist můj štít.

Skloň hlavu svou, nech soudit Boha!

Až zdvihne dějin závoje,

pak uvidíš svých činů setbu...

Ó Pane, přej nám pokoje!