Můj život lhal.

Můj Život jednou chtěl zavýsknout přece,

chtěl zazpívat duši mé nejvyšší tóny,

sebe obelhávaje, chtěl obelhat mne.

Ale Bože! Proč to jen činil!

– Já nepoznal masku a věřil.

Však výkřik zůstal viseti v mračnech

a nejvyšší tóny přepjaly tenké juž struny.

A nevinný snášel jsem nové zas muky

a nevinný trpěl jsem vylhaným hříchem.

Pak posměšný dav na pranýř vyzvedl zemdlené tělo

a divoký kankán tančili v smíchu.

A na ruce pouta mi dali

a na čelo vpálili zločinců cejch.

Má duše o Pomstu křičeti chtěla,

má duše umřít si přála;

a nedovedla než modliti se za posměšný dav.