MŮJ ŽIVOT

Já nevím, Živote! zda v nicotu již plynou

Tvé unavené dni, neb v nové klamy jdou,

Však tebou obtížen, jak zmaru nad hlubinou

Se marně potácím dál cestou bezcílnou.

Ať v květy opojné jsi rozvil nitra jiná,

Mně ve květ spánku jen dal’s v mdlobách vykvésti.

V závoji šednoucím tvá ruka nehostiná

V mou bytost únavu jen vtkala s bolestí.

A přece! Co jsem snil! Čím zřítelnice plály!

Já také z křišťálných pít dychtil pramenů,

Já toužil vzkřiknouti a odpověď mít z dáli – –

Však sláb jsem uslyšel jen vlastní ozvěnu.

Vy, kdo mým žitím jste šli tiše, nachýleni

Nad mojí záhadou, jak v slzách pobledlou,

Zda necítili jste, že ve mně viny není,

Že něco jiného v zmar vedlo cestu mou?

Já mohl jenom snít, co jiní s pýchou žili

Tam venku, ve slunci a s rhytmem horečným.

Má píseň zpívala, čím zraky zajiskřily.

Však život prázdný byl a rozvanutý v dým.

I když jsem výdech pil, jenž růží sladkost nesl,

Když cizí vášně žár mé tělo uchvátil,

Já s tělem lhostejným jen v prudkou výheň klesl

A cizí rozkoší jsem neproměněn byl.

Neb v chvílích magických jsem druhem byl v noc dlouhou

Jen navždy vzdáleným. Já snil, co smutní sní,

A v pozdní ekstasi k těm vzplál jsem vždy jen touhou,

Kdo dávno odešli, svou lásku pohrobní.

Jen jejich pohledy mně v hvězdách zazářily.

Však v chladných smaragdech se teď vše zachvívá,

A v lásku Chimaera jak měsíc v kraj se chýlí,

A duše vzbuzená se třese mrazivá.

Můj život v jisker šum a v zlato nezbrázdila

Neklidná galéra hrou vesel odvážných.

Já v půlnoc tiše plul, kdy voda černá byla

A dálky nehnuté, jak smrt by spala v nich.

A v basaltovou sluj se Osud zatměl mrakem,

Spěl v hloub jen neplodnou, jež žití nehostí.

Jak světlo s vyhaslým se smutně setká zrakem,

Tak pozdravoval se můj smutek s marností.

Jen časem pátravě jsem zřel v těch nitra chvějná,

Kdo mimo kráčeli jak stíny bez jména,

V jich zracích hledal jsem, zda spí tam marnost stejná,

Všem v úděl společný od věkův určená.