MŮJ ŽIVOT.

Já nechci život, jenž se kouřem ztrácí,

až kamsi v oblak klidně doletí,

by pod tím vše, co v citech zaburácí,

jen Abelovou bylo obětí.

Já nechci život, jenž, květ utržený,

se v památníky snivě uschová,

či tleti v koutku, v srdci jakés ženy

jak v budoaru soška bronzová.

Já nechci život, jenž se denně zkájí

jen exotických vůní otravou

a ve smyšleném roji pestrých bájí

do letu křídla pne si nad hlavou.

Já nechci život, jenž by na provaze

kankány tančil jako akrobat,

a s tyčí šaška býti v rovnováze

a přízeň davu znát si zachovat. –

Čím klesá se i čím se vstoupá výše,

taj lidské hrudi celý luštit, znát,

jak bojem, mírem burácí i dýše –

to vše bych vzal i prožil bych tak rád!

Věk zvrátit nelze. Jsem jen člověk prostý,

v myšlénce, práci, rád si hledám vděk:

a v blátě dnů přec najdu drobné skvosty

a večer ženy věrný polibek...