MŮJ ŽIVOT.

Již mému životu je vyměřena dráha –

to cesta poklidná a dobře známá jest,

ji nastoupiti snad tak mnohý snílek váhá,

však jiní s hrdostí se po ní dají vést.

Směr její čtyrykrát já přejdu každodenně,

z domova v kancelář a odtud domů zpět,

ve známých ulicích se divím každé změně –

vždyť znám tak předobře jich věčně stejný vzhled.

A mnoho vídávám tu denně těchže tváří,

v týž čas, touž ulicí je vede povinnost.

A potom nad akty usedám v kanceláři,

v nich mnoho neznámých je skryto, jež znám dost.

A s dobrým chefem svým, když hrá si s po- sejpátkem,

se někdy pouštívám do vážných hovorů,

pro sluhy doktorem jsem stal se v čase krátkém –

ó co již přečkali zde takých doktorů!

A s tváří úřední též k obědu si sedám

a jídlo pomlouvám a plísním sklepníky,

o světa osudech pak z novin zprávy hledám

a někdy laciné též kouřím doutníky.

A večer z úřadu jdu vírem promenády,

pak mdlý či poklidný se navracím v svůj byt –

vše jak jsem opustil, tak ještě leží tady,

je jako v nitru mém zde tentýž nudný klid.

Kdos v bytě vedlejším se učí na piano

a tentýž nápěv vždy se dobývá mi sem,

a moje kvartýrská, již vídám pouze ráno,

když kávu nese mi, s kýms mluví v bytě svém.

Tu něco vždycky čtu – však hlava brzo klesá,

nuž ve své peřiny si lehám spokojen

a vždycky vroucí vzdech vysýlám na nebesa:

Ó jak je překrásný poklidný život ten!