MŮJ ŽIVOT

Já žitím denním ku předu se deru,

znám potu proud i za chléb zápasy –

jen v podvečerním konejšivém šeru

se také srdce trochu ohlásí,

a duch se ve snech zlatě třpytných zvedá,

vždyť nemučí ho denní psota bledá.

Když děcko moje tiše u mne dřímá,

i já jsem zbaven divých pohledů

těch denních mátoh, z nichž jen vane zima;

pak znavenou si hlavu opředu

sny zlatými, jež jediné jsem choval,

než v divý příboj života jsem vploval.

Pak zapomínám na hlod beznaděje

a na starostí drsný, trpký chlad,

v těch mladých snech se opět srdce chvěje,

jsem jako kdysi nadějí pln, mlád,

jak nepoznal bych, zle že žití zebe,

a hvězdy na zem chtěl bych strhat s nebe.

Tu létám k výši, kde se hvězdy stkvějí,

kde plane bílé světlo měsíce,

kde nechvějí se srdce v beznaději,

kde nerve se ta lidská směsice,

kde pro kus chleba, pro list lauru s čela

lid nepadá a nehřímají děla.

Kde svárů není za hrst půdy rodné,

jež krví předků byla napita,

kde neslaví se slovo nerozhodné,

kde nedupají koňská kopyta

těm na šíji, již hroudu hájí vlastní

a na světě též touží býti šťastni.

Roj divných postav před myslí mi roste,

jak v mojí duši mladé žívaly

v té divné kráse velebné a prosté,

než zničily je žití přívaly;

zas jejich dávný šepot slyším sladký

a blažen volně klesám do pohádky.

Ty zlaté zámky, které sobě staví

vždy v letech jara mysl bláhová,

než mráz nám denní zavěje kol hlavy,

a pestrá přání navždy pochová,

tu v tiché chvíli vykouzlím si jasně

a předu opět nenapsané básně.

Jsou mými jen, a závistníci dobří

se neušklíbnou při nich pod vousy,

a netěší se kritikářští obři,

jak důkladně si na nich pobrousí,

jak skropí bloudka, který divně třeští,

až hlavu skloní jako slípka v dešti.

Dost šťasten jsem, tak chvíli dumat moha

a klidně plouti v jasném ovzduší!

Až umru jednou, ať mne tvrdá noha

tím šumem všedním ve snách neruší,

ať blaze potom moje plyne snění

a nedočká se nikdy dokončení...