Můj život.

Dalekou cestu přeměřil jsem krokem hbitým,

už dlouho šel jsem, čerstvý, bez únavy.

Na křižovatkách pustých byl jsem ostražitým

a bezradným, když všel jsem mezi davy.

A nohy moje nikde státi nezůstaly,

míjel jsem lidi, zvěř a ptactvo, lesy, skály.

Někdy mi přítel v cestu růži hodil,

však než jsem zvedl ji, už rozpadla se.

a smály se mi lekníny v své nedostižné kráse.

Zpěv ptáků nezachytil jsem, ni pestré jejich peří

jsem do vějířů nevetkal pro ty, kdož v krásu věří.

Když moje pily rty, tu srdce také chtělo,

a ruce chtěly též, když pastvu oči měly.

Žíznivou duši mám a žíznivé i tělo,

jsem jediný tón touhy táhlý, rozechvělý,

a všechno na zemi co žije a co hyne,

mi ukojením kyne, však rychle, rychle mine.

Před nahou pravdou přepadal mne zmatek,

před mnohou lží jsem rychle neutekl.

Ideje ve mně klíčily a vadly zas jak květinový plátek.

Jarem mé lásky v proudech zpívajících smutek neúprosný tekl,

a všechny polibky a sladké, sladké dary

prchaly ke slunci jak přelud bílé páry.

A žena laskavá, čistá jak vůně mízy,

tichá jak podvečer, kdy mrtvým zvoní hrana,

jak hvězdy tajemná, jak země hlubiny mi cizí,

šla se mnou, síla magická a nezbádaná,

palčivý plamen duše a hořký plamen těla.

Když svadly květy mé, pro novou vláhu mi, na věky odletěla.

Po loukách rozkvetlých a po kobercích mechu

mé kroky tlumené vždy zaplašily laně.

Snad nikdy nezmírním už spěchu... Ze země vonícího dechu

i smrt chci píti pokorně a odevzdaně.

A kdyby náhle skepse z temnot nočních vstala,

na cíl mé cesty marně by se ptala.