MŮJ ZNAK.

Tři růže s lilijemi můj předek v znaku měl,

jak krev ty růže byly, ty lilje jedna běl,

a nad tím znakem křídel dvé bílých jako sníh,

tak jako v smělý rozlet do výše rozpjatých.

Ten starý znak! Jej hledat sám pravnuk už je mdlý,

kdes v pergamenech stuchlých jen práchniví a tlí,

snad ještě kdesi vyryt je v zašlé pečeti,

však i ta rozpadává se v našem století.

A rod a znak – vše báje. Leč po dnešní až den

těm symbolům jsem dávným se nestal nevěren,

starého rodu pravnuk a syn své doby, sám

ty lilije a růže a křídla v znaku mám.

Nechť cesta má šla hložím a často spěla v hluš,

já s neskloněným čelem šel pevně vždy jak muž,

s mých illusí mi vichr tak mnohý serval list,

však čela mého úběl je nestřísněn a čist.

Tři růže plné kvetou mi v srdce hlubině,

pár drahých očí září v tu první jedině,

a druhá dýchnout štěstím by v rodnou chtěla zem,

a třetí láska k slunci a k životu a k všem!

A peruť moje tuhá se nepokojně chví,

ta zemi snésti chtěla by nebes poselství,

a nechť si, by ji schromil, kdos kámen na ni vmet’,

ji rozpínám zas znova ve vytrvalý let!