Můj zpěv.

Muso má, povznes ducha mého výše,

nadchni plápolným duše nitro žárem,

bych tokem plynným slova jasná hlásal

vlasti ku slávě.

Národe slavný Tater od vrcholných

rozlehlý až tam, Šumavou kde hvozdnou

dávno zašlých duch vane dumně předkův,

znov ty rodíš se!

Což jsi přečkal dob tebe již smrtících,

drahně jak v poutech duchamor tě třímal!

Než tu vyšší moc vrahu v odpor stála:

národa duch to.

Duch kde předkův ctných se jeví v potomcích,

sláva jich kdež plá v hrudi řevně; otcův

odkazu kdež syn si velebě váží:

tam žije národ.

Kdež pojí stejná snaha lásky páskou

v celku svorném rod; vznešený kde účel

celku úd každý dohoniť si pílí:

tam v rodu síla.

Oj rode strastný čechoslavské máti,

zdaž si vážíš též minulosti slavné?

Zdaž silou svornou k blaženosti pílíš?

Poznati hleď se!

Veškerenstvem duch vane harmonije,

tajně vesmír zní v ladu souzvučícím,

lásky písně zvuk lahodu v svět dýše

v souladu mocném.

Aj, a člověk mdlý by rušil tu ladnost,

v sváru, sobectví hanobil by božství?

Svorně lidstva kruh stopovať má dále

dráhu ku výši!

Leč hle, vášní roj v hubivém ve víru,

zášť a závisť zlá vede vraždu v tábor;

neb sobec zištný v slepotě své nezná

pravdy a práva.

Proč rozum nám dán, s nebe výšin jiskra,

láskocitná hruď vznešeného schopna?

Duch by poznal náš, co je pravda, dobro,

přírody souhlas. –

Proč by nás, Slavské rodu stejna družstvo,

proč by nás, bratří, tedy různil nesvár?!

Sláva máti svým by nehodným lála,

hanby potomkům!

Svorně stůjmež dál, kyne nám budoucnosť,

svorně láskou nás opojiž duch Slávy,

pevně právo stůj, milené to vlasti

k spáse a slavě!

Z temnoty vstal již duchamorné národ,

v sobě krev cítí veleslavných předkův:

Svorně stůj celý, vznešenou na dráhu

slunce ti pálá!

V dál se rozlíhej, perutí pod orla

dvouhlavého vzněj mluva Slávy máti,

hájenať též lvem Slovany střehoucím

útoku zrádcův.

Přáltě víc než dost cizorodcům Slavjan,

v újmu sourodným hodoval s cizinci,

tak že téměř stál pobaven práv čestných

své to ve vlasti.

Než nebuď zašlé nuzoty vzpomínka,

vizme přítomnosť a budoucnosť slibnou;

tať, po čem touží duše, spásonosnou

osvětu dá nám.

Dějstvo přítomné, měnitelno stále,

práv chce míť dávných porobou propadlých:

Právo měj každý jako člověk stejné;

Bůh tako žádá.

Tak uvítá nás blažená budoucnosť,

zášť, sobectví pak pomine vražedné,

v souladu zvučném bratr pak se v lásce

s bratrem obejme.

Vůle zlopřejná se vrhá na národ

náš v žalech strastných unylý, než umný;

ctnosti nectností se tupí hanebnou

Slávije hancův.

Žel, že pak rod náš pokalen též uvnitř,

syn že na svou máť směle nectu hází,

v přízni nepřátel že hledá si slávy

neznaje práva. –

Nuž-li co slavný tedy stáť si žádáš,

národe, v spolku s jinorodci svými:

spoj duševné své snahy ve svornosti

světla na dráze.

Tak společně spěj k milenému cíli,

dál a dále skvěj se počin tvůj zdárně:

tím dosáhneš pak slavené od máti

věnce milosti.