MUKA PROMETHEOVA...

Mít srdce citlivé a smysly rychle vzňaté,

být při tom hrdý, bát se posměchu –

Mít rozum zbystřený, jejž stěží zdání zmate,

jemuž se neztají ni pohled v úsměchu –

ni poškleb úsměchu, jenž, vítězný, se baví,

a celá bohatá a sladká smyslů žeň,

již připravují si ti malí tak, však zdraví –

a při tom k lůžku, při tom k chorým snům

být bezmocně tak připjat nemocen –

jak Prometheus k skále připoutaný,

dravými supy denně užíraný!

Tam venku, na stráních, ve vesnicích a městech

je krásně volno tak, tam tolik života!

Tam život ve svých nejrůznějších gestech

před svými miláčky své vlasy rozplétá!

Tam tolik růží, bohatých a krásných,

tak mnohým zadarmo se k hrudi připíná,

že mnozí cynicky je pohazují v blátě –

vždyť těm i nejkrásnější je tak laciná!

I to, co doléhá v kout, kde svůj život žiju –

života ohlas zdravím vnášený,

tak ještě bohatý je! – Jen já v martyriu,

jak k skále přibodnut v svém koutě spoutaný –

nežiju, živořím, nejednám, trpím jen,

nemoci útrapám, jak supům, v pospas daný,

bezmocen, nemocen!

A to můj život nejen dnes a včera,

však v malých obměnách po tolik dlouhých let...

Je, Die, tvůj to trestající hněv

na nadčlověcké plány Promethea?