MÜLLER A SCHULZE.

Ach, tys tady! Bratře!

Tiše, tiše!

Neslyší nás nikdo?

Nikdo, tady

porozprávět možno, bratře, volně –

Dosti, zadrž! Muži bez rozvahy!

Nevyslovuj nebezpečné slůvko!

Bratře, jsme to –

Zadrž, uvedeš nás

v nebezpečí oba... My to nejsme –

U Lipska jsme stáli spolu, bratře,

tři dny v lijáku – a déšť to nebyl –

Stáli, pravda, ale my to nejsme –

U Ligny jsme ztratili se s očí –

Já tam, bratře, nechal pravou nohu –

Vidíš, a já ruku u Waterloo –

Pěkně nás tam zpořídili, bratře –

Za to Vlast a Volnost –

Pro bůh, ustaň!

Nezdá se ti, že jde tamhle strážník?!

Pěstmi tlouk bych, bratře, hlavu svoji,

že tak hloupých snění hnízdem byla!

Pamatuješ, kterak písklata ta

lezla z něho, když jsme cestou spěli

k Vratislavi za Volností Vlasti?

Tiše, probůh! Moh by někdo slyšet!

Kdybych smát se doved ještě, bratře,

vysmál bych se z plna hrdla nyní

nám jen, nám, neb jinak není pranic

věru k smíchu v drahých Vlastech našich.

Rakousko stisk Metternich v své pěsti,

řeč mu odvyk, dýchat nedovolí,

na oči mu klapky dal a uši

proto nezacpal mu, aby mohlo

pořádně a pěkně poslouchati.

V Sasku tma, noc v Bavorsku a Švábsku,

my zde v Prusku Špandavu zas máme,

pevnou klícku pro sny o Volnosti –

Bratře, zas to nebezpečné slovo!

Zkusme, bratře, zasmáti se přece!

Chacha, chacha – nechce mi to z hrdla –

Jak pak smát se, vždyť ty pláčeš vlastně.

Hromem měl bít pánbů v naše lebky,

když jsme tenkrát na silnici hloupě

přísahali –

Ustaň! Probůh, ustaň!

Ostatně – už věru nemám času –

odpusť, bratře. – Mohu-li ti radit,

kroť svůj jazyk – vždyť máš zuby k tomu,

bys jej za ohradou jejich držel...

Odpusť, – musím jít – v tvé společnosti

mohlo by se přihodit mi cosi –

upřímně ti vyznám – moudrý člověk

nemá chtít zeď prorážeti lebkou – –

Měj se dobře, pozor na ten jazyk!