MUMLAVA

Mumlava, jindy hravá, dovádivá,

jež po balvanech klouzajíc si zpívá,

s hor letí dnes

a v divém šílení se dolů valí,

jak přes balvany, kořání a skály

by štval ji běs.

V úžasu němém nasloucháš vln jeku.

Včera tak mírná, dnes ve strašném vzteku,

vln zpěněných

tu na žulovém loži svém se svíjí

a syčí zlobně jako tisíc zmijí

rozdrážděných.

Slyš, po balvanech duní to a hučí,

a ječí, vyje, pláče, řve a skučí

jak divá bouř,

jak bijíc o skálu se tříští, pění,

ve vírech klokotá, ve mhu se mění

a vlhký kouř.

Ta řeka, která včera zlátla medem,

na kamení se leskla stříbrošedém

tak jako rtuť,

teď ztmavla v záhnědu a v jejím varu

běl hraje opály a do jantaru

nabíhá, v žluť.

Hle, již se trhá mlhy závoj šerý!

Ty vypláčeš své vzdory do Jizery

a rozmar zlý

a najdeš zase panenskou svou něhu,

jež s kapradím a metlicemi v břehu

se pomazlí.

A hukot, řev a zlověstné to hřmění

v šumivou píseň bublavou se změní,

když vítr ztich,

zas modro nebes budeš obrážeti,

zas bezpečně se budou brouzdat děti

ve vlnách tvých.

Panenská řeko ze všech nejkrásnější,

zrádná i ladná, ze všech nejbystřejší,

ocel a rtuť,

za vášeň svoji, která trhá břehy,

za klidnou píseň zádumčivé něhy

mi zdráva buď!

V tvém vodopádu, jenž se divě řítí,

v zlatistých vlnkách, jež se v slunci třpytí,

i v záři hvězd,

v té písni, kterou zpíváš lesním tiším,

života píseň přeslavnou já slyším,

jenž věčný jest.